Bělokuři

Bělokuři jsou ptáci z řádu hrabavých, podčeledi tetřevi, obývající severské lesy ( březové, vrbové, ale i jehličnaté ) a tundru. Na severu Evropy se můžete setkat s 2 druhy, bělokurem rousným a bělokurem horským. Ve Skotsku ještě žije poddruh bělokura rousného, a to bělokur rousný skotský.Tito ptáci jsou dokonale adaptováni pro život v zimních podmínkách, čemuž se přizpůsobuje i jejich barva peří. V období sněhové pokrývky jsou celý bílý, v létě se zbarvení mění na hnědou, rezavou a šedou. Živý se převážně semeny, pupeny a občas i hmyzem.

Párek bělokura rousného.

Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost navštívit Norsko, potažmo Skandinávii, již 6x, bělokury jsem ještě vyfocené do letoška neměl. Ne že bych je při předchozích cestách neviděl, ale nějak pořádně jsem se jim nevěnoval. Vždy mělo něco jiného přednost. Při plánování letošní cesty jsem si již na focení bělokurů vyhradil pár dní. A v tom, že by se to snad mohlo povést, mně utvrdili mí dva kamarádi. Napřed se z rybářské výpravy z Norska vrátil spolužák Milan, který mně poslal pěkné fotky bělokurů ( včetně pojímání ), které nafotil při výletě mezi rybařením. A pak se těsně před naším odjezdem na Varanger vrátil ze stejného místa kamarád Štěpán, který měl na bělokury také štěstí a dal mi tip, kde bych je mohl zastihnout.

Slepička bělokura rousného.

První setkání s bělokury během naší cesty ovšem neproběhlo v Norsku, ale ještě na severu Finska. Jedno ráno, když jsme odjížděli z nocoviště u nádherné řeky, jsem si po pár kilometrech všiml u cesty dvou ptáků. Napřed jsem se domníval, že je to párek jeřábků, ale jak jsem si je blíže prohlídl hledáčkem, bylo mi jasné, že mám před sebou pár bělokurů rousných. Moc plaší nebyli, tak se mi pár fotek povedlo udělat.

Kohoutek bělokura rousného.

Na další setkání jsem si musel počkat ještě pár dní, než jsme dorazili na poloostrov Varanger, respektive do jeho horských partií. A setkání to bylo obdobné, jako ve Finsku. Při cestě za tereji do Batsfjordu nám přes cestu přeletěl pár bělokurů horských, které jsem se ihned vydal stopovat.

První setkání s bělokurem horským.

Ti ovšem byli plašší, než jejich finští bratranci a dali mi víc zabrat. Po menší honičce po skalách se nakonec rozhodli, že mně mají plné zuby ( teda asi zobáky ) a odletěli přes hřeben do neznáma.

Bělokur horský se slepičkou.

Letící párek bělokurů.

Při zpáteční cestě přes hory jsme si již plánovaně na noc zastavili na předem vytipovaném místě, kde před námi fotil bělokury Štěpán. Bohužel počasí nám moc nepřálo, bylo pod mrakem a občas pršelo. I tak jsem se vydal ihned po příjezdu na obhlídku terénu, ale o bělokury jsem nezavadil. Promočený a zklamaný jsem se vrátil do auta. Po večeři, kterou doprovázel déšť, se k večeru vyjasnilo a já se rozhodl zajít k potoku opláchnout nádobí. Jaké bylo moje překvapení, když po příchodu k potoku z jeho druhé strany vyletěli dva kohoutci bělokura. V kamenné suti jsem si jich vůbec nevšiml. Jeden odletěl za hřeben, ale druhý zapadl opodál. Nádobí jsem nechal špinavé a rychle jsem se běžel do auta převléknout. Popadl jsem foťák a pomalu se vracel na místo, kde by mohl kohoutek být. Poslední metry jsem již zdolával skoro plížením, no kohoutka jsem stále neviděl. Zastavil jsem se až u jednoho velkého kamene, který mi poskytoval kryt a dalo se za ním jakž takž postavit. Dost dlouho jsem prohlížel okolní krajinu, ale po bělokurovi jako by se slehla zem. Asi po 15 minutách jsem to nevydržel, vyšel opatrně z úkrytu a udělal asi 4 kroky. V ten moment mi z pod nohou vyletěl kohoutek a málem mně porazil. Po celou dobu jsme ho měl před sebou, ale vůbec jsem o něm nevěděl. Byl schovaný mezi kameny a při jeho dokonalém maskování jsem neměl šanci ho spatřit. Po vyplašení přeletěl na zbytky sněhu a tam už jsem se ho nepustil.

Dokonalé maskování.

Kohoutek na sněhu.

Chvíli jsme se naháněli a pak mi zmizel za hřebenem.Vydal jsem se za ním, ale již jsem ho nenašel. Trochu zklamaný jsem se vydal oklikou zpátky a při přechodu jednoho hřebínku jsem za jeho hranou zaregistroval pohyb. Okamžitě jsem se začal přískoky, co nejvíce kryt, přibližovat k hraně skály a za ní jsem, k mé velké radosti, spatřil dalšího kohoutka. Moc se neměl k úprku a stále se vracel na stejné místo.To mně trochu překvapilo, ale zároveň potěšilo, protože jsem měl víc možností k focení.

Jen občas přiletěl druhý kohoutek a ten můj ho prohnal. Pak se však vždy vrátil na stejnou skálu. Bylo mi jasné, že tam někde má slepičku. Dlouho jsem mezi focením místo prohlížel, ale nic jsem nemohl najít. Až pak mně při jeho dalším výpadu na soka napadlo vyjít z krytu a popojít na lepší místo k focení. To jsem ovšem neměl dělat, protože jsem ležel kousek od hledané slepičky. Po pár krocích mně vyletěla z pod nohou a přeletěla celé údolí. Kohoutek se k ní okamžitě přidal. Po strašných nadávkách, kterými jsem se začal častovat, jsem běžel za nimi. Bohužel už mi nedali druhou šanci a ztratili se za hřebenem. Vzhledem k tomu, že začalo intenzivně pršet, vydal jsem se k autu. To bylo poslední setkání s bělokury během letošní cesty. Doufám ovšem, že ne moje úplně poslední, protože mi tito nádherní ptáci velmi učarovali. Doufám, že se za nimi ještě podívám, nejlépe v zimě, kdy mají zimní šat. I když v toku by to taky nebylo špatné, souboje kohoutků jsou prý velmi intenzivní jako u tetřívků. Tak uvidíme.