Srnčí říje

První letošní srnec.

Tak v letošním roce jsem si po dlouhé době užil pěknou srnčí říji. V loňském roce jsem to vůbec nestihl a rok před tím jsem tomu taky moc nedal.

Ono ani letos to zpočátku nevypadalo moc nadějně. Kolegové mi hlásili, že už je u nás srnčí říje v plném proudu, ale já jsem nějak neměl štěstí. Spíš jsem měl pocit, že u nás není ani to srnčí. A tak jsem za ním na poprvé vyrazil na víkend do Bochoře, kde máme bažantnici. Zde to bylo o poznání lepší, říje v plném proudu a srnci vcelku spolupracovali. Jen ti komáři, kdyby tak nežrali.

Roček si vyznačuje svoje teritorium.

Srna uhání srnce.

Chvilka na spočinutí.

A teď ji proženu já.

Letící srna.

V obilí.

Po tomto úspěšném víkendu jsem se chtěl do Bochoře alespoň ještě jednou vrátit, leč už se mi to nepodařilo. A tak jsem se po zbytek říje toulal u nás doma.

První místo, které jsem při první volné chvíli navštívil, bylo Lindavsko. Je to naše vyhlášená srnčí lokalita, ale letos to na ní dle správ kolegů nevypadalo nijak růžově. Moje očekávání proto nebyli nijak veliké a byl jsem velmi mile překvapen, že jsem si z každé návštěvy odnášel nějakou fotku.

Mladá srna z Lindavska.

Na první vycházku jsem si šel sednout k Lískové mezi, kde lán obilí končil pruhem jeteliny. Za krátko po usednutí a nezbytném zamaskování mi přišla mladá srnka. Chvilku se popásala a pak kvapně odskákala do obilí. Netrvalo dlouho a s větrníkem u země, jako ohař, následoval její čerstvou stopu mladý srnec.

Hledající srnec.

Teď tu byla.

Když se začalo smrákat a na jetelině již byl klid, rozhodl jsem se ještě obejít lán s obilím. Volba to byla dobrá, v rohu lánu totiž starý srnec honil říjnou srnu. Podařilo se mi dostat poměrně blízko a i přes špatné světlo pár fotek honění udělat. Svědkem pokládání jsem bohužel nebyl, protože na to si milenecký pár odběhl do přilehlého lesa.

Starý srnec.

Honění srny.

Počkej, stejně tě doženu !

Další vycházka směřovala na pole s jetelinou. Již při předešlé návštěvě zde postávalo několik párů srnčího a tak jsem doufal v úspěch. A ten se dostavil, volba to byla správná. Přišli mi dva hledající mladíci a měl jsem možnost vidět souboj. Bohužel dost daleko a už skoro za tmy, i tak zážitek parádní.

Mladíček z jeteliny.

Otravné mouchy.

Mladík v jetelině.

Nadržený mladík.

Krajina ze srnci.

Za jedním srncem jsem se vydal na radu kolegy do lesa na louku. Předešlý den ho tam viděl honit srnu a zdál se mu poměrně dobrý a starý. Poradil mi, odkud vycházel a kam si mám jít sednout. Dbaje jeho rad, dorazil jsem na místo a chtěl to hned vzdát. Otočil se totiž vítr a celou louku jsem zavětřoval. Chvíli jsem dumal, co s tím a pak se rozhodl to nechat osudu. Sedl jsem na zem na kraj louky a čekal, co se bude dít. Asi po hodině se k mému překvapení na kraji louky z pod smrčků zvedl srnec a nedbaje mého pachu si to šinul přímo ke mně. Došel až na pár kroků a až zvuk závěrky fotoaparátu ho zastavil. Chvíli si mně pozorně prohlížel,obloukem obešel a v klidu pokračoval do lesa. Dodnes nevím, jestli neměl čich nebo byl tak nabušený hormony, že nevnímal nebezpečí, ale já jsem po jeho odchodu ještě chvíli seděl s pusou dokořán.

Srnec z Milovan.

Portrétovka.

V travách.

Na poslední focení ke konci říje jsem se vrátil na Lindavsko. Tentokrát volba padla na neposečený lán s obilím. Již při příjezdu se mi podařilo na jetelině potkat mladý pár, ale díky vlastní zbrklosti jsem si je zradil.

Mladý páreček.

Zrazený.

A tak jsem pokračoval dále k lánu s obilím. Ten, jak jsem záhy zjistil, opanoval dobrý starší srnec s říjnou srnou. A protože už říje končila, asi to byla jediná říjná srna v celém širém okolí. To mělo za následek, že se k ní sbíhali všichni srnci. Jen já jsem jich napočítal 8. Starý srnec měl co dělat, aby si ji uhájil. Vypadalo to, že budu mít fotografické žně, ale bohužel srnec byl nakonec jiného názoru a srnu si zahnal do lesa. Tam asi měl větší klid. I tak se něco povedlo a srnčí říji jsem se letos velmi užil.

V obilném moři.

Na stráži.

Vyhánění soka z rajónu.

Souboj o srnu.

Poslední srnec z říje.